30.5.2015 IAU Trail World Championship, 85km, D+ 5300m, čas 10:01, 43.místo

V lednu nás, skyrunningovou reprezentaci, oslovil Sam Straka s nabídkou od Dana Orálka. Jednalo se o reprezentaci na Mistrovství světa v Annecy. Trať závodu hrozila mírně kopcovitým terénem a jak již víme, chlapečci z Počernic a jiní dálkoplazové nemají kopečky rádi, tudíž jsme dostali šanci my, borci z hor.

Proč na Mistrovství světa v trailu

Nakonec nás jelo opravdu hodně. V chlapcích celý povolený šestihlavý tým (do bodování týmů 3 nejlepší). Dívky se statečné našly pouze 3 a tak nemohla ani jedna vzdát. Základní představení závodu naleznete zde, zde a jak to dopadlo třeba tady nebo tady. Pokud ale máte na prokrastinaci času více, pokračujte ve čtení. Třeba se dozvíte, jak běhat tak příšerně rychle, že už si vás nebudou plést s turistou.

Při návratu do prážské kanceláře na začátku května je místo výše platu či pozice mou největší starostí, zda mi dají na konec měsíce dovolenou. Protože musím na MS, kam už se nikdy nepodívám, ale pracovat pro korporát budu ještě příštích 150 let.

Po mé kladné reakci na Samovu nabídku jsem byl mírně zmaten o sezóních prioritách. Hlavním cílem sezony před tím byly závody Světového poháru ve skyrunningu a Mistrovství Evropy. Na druhou stranu, skyrunning je pořád okrajovým sportem, spíše však samostatnou disciplínou trailového běhání. Mistrovství světa v trailu, bylo pak ultra obdobou známého horského závodu Sierre-Zinal, kam se sjedou ti nejlepší z vrchařů, krosařů, horských běžců, skyrunnerů a orienťáků. Poslední květnovou sobotu se tak do Annecy sjela konkurence, kde se nedali čekat žádní nazdárci. Jinými slovy, mistrovské závody ve skyrunningu připomínají srazy sběratelů Mercedesu ve kterém seděl Heydrich při atentátu, zatímco, kdo si dnes nezaběhne nějaký trail, jakoby nebyl.

Další velkou motivací byl pro mě národní dres. Pravděpodobnost jeho získání s rostoucím věkem u většiny sportů klesá. Ne tak u běhů na delší vzdálenosti. Naštěstí je u nás konkurence taková, že i konzultant v nepadnoucím obleku dokáže natrénovat na slušnou úroveň a je vyslán poměřit se s 50kg obyvateli Kapverd.

Slavnostní zahájení

Hezkou novinkou na takové akci pro mě bylo ubytování všech závodníků v oficiálních místech pořadatelem. Hotel jsme tak sdíleli s Němci, Dány, Američany či Španěly. Na jídle potkáváte ty největší hvězdy svých sportů, na baru je naopak prázdno.

Bylo to jako na táboře. V 17 odjezd na slavnostní zahájení, tam nekonečné prodlevy při čekání na program ze kterého jsme nic neviděli. Válení se v trávě při čekání na program a následný úprk na jídlo během sledování skoku o tyči (WTF???). Vdechnutí jídla a hromadný úprk českého týmu do stánku na heinekenovu plechovku a hromadný odjezd na hotel.

Technická porada

Tu jsem teda skoro nestihl, byť jsem se na ní přihlásil sám a dobrovolně. Ranní vstávání, rozcvička, snídaně v poklusu a v sále jsem připraven v 9:30, jak pravil Sam. Porada je však až od 10, tak jdu ještě na kafe, croissantek a další dobroty. Jíst je třeba.

Technické porady na závodech vynechávám, protože to je vždy všechno vcelku jasné. Na horském závodě pod hlavičkou IAAF jsem ještě nebyl a tak zvědavost zvítězila. Účast byla správnou volbou, protože co následovalo by nevymysleli ani kluci od Pythona.

Diskuse se v podání jižanských národů nesla ve stylu: “A tenhle trik nám uznáte? A tenhle? A za tenhe nás diskvalifikujete nebo jen dostaneme penalizaci? A jak přijdete na to, že děláme/neděláme tohle.” Mirek Dušín by zaplakal. Se Samem jsme si jen zapisovali, co se tedy nesmí, co je povinné a co dobrovolné. Na tak oficiální závod byla povinná výbava velmi skromná – 0,5l vody, něco k jídlu, termofolie, píšťalka a větrovka. Pouze doporučený zůstal mobil, či hrnek na vodu (s poznámkou, že na občerstvení nebude čím pít) nebo čelovka (s poznámkou, že ve 3:30 není v lese moc vidět).

Na 85km jsme měli potkat 3 občerstvovací stanice s jídlem. Za takovou frekvenci by se styděl snad i jinak drsný Olaf. K tomu pro nás organizátoři připravili ještě 4 místa, kde ve vesnici umístili klasické táborové koryto s vodními kohoutky. Toť vše. Na 1. a 3. stanici byl Ruda Král, na 2. pak Sam a Lejla. Využili jsme možnosti a každý jim předal balíček s oblíbenými dobrotami. Všichni ale s tím, že to bude pouze doplnění k poživatinám z oficiálních stolů. Mírně mě tedy na 44. km překvapila paní, která mě do sektoru s ovocem nepustila.

To, že se nebude jednat o žádnou procházku umocnil pořadatel výslovným zákazem pomoci soupeři na trati. Starší Dán tomu odmítal uvěřit a tak se několikrát ptal: “Když na trase potkám kolegu umírajícího dehydratací, mohu mu dát napít své vody?” Pořadatel opakovaně odpovídá: “Ano, bylo by to humánní. Počítejte však s tím, že bude penalizován. Jsme na Mistrovství světa, počítáme s tím, že jste zkušení závodníci a k takové situaci nedojde.” V tu ránu Mirek přestal plakat a radši úplně odešel.

Před startem

No, pravidla byla jasná a šlo se doladit připravy na ráno. Jídlo, nákup jídla, ničení jídla, spánek, jeho předstírání, večeře, přípravy kupiček, batohů, balíčků, předstírání spánku a v 1:30 hurá na snídani. Razím taktiku, že není lepší zbraň proti přepálení startu než se pořádně nažrat. Rychlejší pohyb pak vyvolává paniku v trávícím traktu a to nás nutí zpomalit.

Ve 2:15 nastupujeme do autobusu a sedáme si k Luisovi a dalším Španělům. Mají opravdu ošklivé dresy. Lehká nervozita se podepisuje na každém. Zuzka chce blinkat, já žvaním hovadiny s větší frekvencí než je obvyklé, někdo mlčí, někdo předstírá spánek. Řidič nás nešetří a pere to na start jak to my budeme snad rvát do cíle.

Vyklopí nás u stánku s heinekenovými plechovkami ze čtvrtka. Zahazujeme pytlík s tajuplně zářícími pilulkami, který zapomněli Španělé v autobuse. Čůráme, řešíme oblečení, svlékáme se, oblékáme, hrneme se ke koridoru, necháváme věci na převlečení po závodě, jíme poslední sousta a jinak užíváme relaxační chvilky před vypuknutím závodu. Hlasatel zahlásí 10 minut do startu a tak se jdeme tulit s ostatními natěšenci. Jsme někde v zadní části startovního pole, když zaznívá výstřel – tedy ohňostroj a my se začínáme hýbat.

Závod

Zdeněk před závodem prohlásil, že první kopec půjde na pohodu a pak zrychlí. Držím se ho tedy první 3 km, kdy probíháme městěm v tempu 4 minut na km. Krásný pocit, že tímto tempem jsme v cíli za necelých 6 hodin překryje tuhnutí při prvním náznaku kopce. Zdenda si lebedí a mírně se mi vzdaluje. Nechci jej pustit tak snadno, ale pak mi dojde, že se jen zahřívá. Pokud bych jej uvisel na kopec, co bych dělal potom, kdy chtěl ještě více zrychlit.

Nechávám svůj vzor utíkat vpřed a poslušně se propadám polem tam, kam patřím. Na závodech v horách je pěkné, že pasáže běžecké do mírného kopce jsou střídány pasážemi prudkými, které nikdo neběhá. Trochu jsme to tušili už v pátek při pohledu na první kopec, ale nakonec byl první kopec běhavý úplně celý. Plíce i stehna prosila o změnu pohybu, rytmu, trochu více uvolněného nadechnutí. Trať nezná slitování a nutí nás běžet až na vrchol.

Na nejvyšší místo trati nás vede cesta z hořících fakulí, sluníčko se začíná probouzet a dole v údolí se převalují mraky. V orosené trávě jsou vidět stopy přede mnou běžících borců, louka krásně voní rozdupanými koňskými koblížky a při seběhu na občerstvení nás svítání mámí všemi odstíny modrých mraků a tmavě zelených lesů dole pod námi.

Vběhnu do stanu, povzbuzení od Španělů, Ruda mi sděluje ztrátu 5 minut na Zdeňka a 15 na čelo. Jo, to mě zajímá totiž, já jdu závodit o vítězství totiž. Beru si od Rudy připravenou naplněnou lahev, dva gely a metelím dolů. První seběh v probouzejícím se dni.

Uklouzaný mokrý vápenec, hluboké bahno, louka, šotolinová cesta. Všechny druhy povrchu se vystřídají, než sletíme dolů k prvnímu, čistě vodnímu, občerstvení. Dvě koryta s kohoutky po stranách. Pořád jako na táboře. Naplním přenosný kelímek, sundám čelovku, kterou jsem zapomněl dát Rudovi a přes brečícího Poláka uháním na další stoupání.

Ze srdce děkuji organizátorům. Kopec začíná bahnitou cestou. Krásně to klouže dolů a nedá se běžet. Paráda. Běh střídá škrábání se jílem vzhůru. Bohužel, po 300m jde zase běžet. Nejsme tu na dovolené a tak práskneme do koní.

Dostává mě atmosféra závodu. Není to předbíhání kluka v modré mikině, či žlutých kraťasech. Je to boj s tím Dánem, Litevcem, Nizozemcem. Ten nenápadný nápis na prsou Czech Republic strhává rozum stranou, nutí do rychlejšího běhu a tu komfortní zónu odsunul daleko, že si ani nepamatuji, jak v ní bylo.

Z vrcholu druhého kopce běžíme dolů po skalnatém hřebeni. Technický seběh po mokrých skalách přecházející v seběh lesem po bahnité cestě plné kořenů a kamenů. Předbíhám Portugalce a s Italem v zádech letíme dolů. Oba padáme, kloužeme a zápasíme s klouzavým podložím. Jsme chyceni v závodě a nedarujeme si ani metr. Žádné šetření na dalších 50 km. S punkovým heslem “no tomorrow” vybíháme z lesa a zvlněným terénem mažeme na 2. velkou občerstvovačku.

Blerch se připomíná a při každém náznaku kopce našeptává argumenty ke zpomalení: zatavíš se, neblbni; chce se ti čůrat, zastav se; už jsi dlouho nepil, zpomal a dej si pořádný doušek. Odolávám svému běsu a běžím za Samem. Asi 3 km po silnici znamenají další změnu tempa a další dávku bolesti pro nohy. K našemu veliteli se nedostávám za slíbené 4 hodiny, ale i tak mi 44km s 2600m za 4:45 přijde jako ze známého bestselleru o přepáleném závodu.

 Vidím Sama, ale než se vydám k našemu ovlajkovanému stolku, rád bych si dal trochu banánu, jablíčka, čokolády. Prostě něčeho k jídlu. Statná francouzská selka mě však zastavuje a razantně zakazuje vstup do zóny pro závodníky veřejného závodu. Způsobně poděkuji, protože diety není nikdy dost a jdu k Samovi. Je tam i Ruda a tak mi naplní lahev vodou, vezmu si dva gely, připravenou lahev s hopsinkovou šťávou, odmítám hůlky a vydávám se dál.

Probíhám kontrolou chipu a dochází mi, že další, poslední občerstvení je daleko 25km a já mám dva gely a musli tyčinku. Která je onou povinnou železnou zásobou v batůžku. S mírnou nejistotou o dokončení, ale velkou jistotou o hladu vybíhám z vesnice. Předbíhá mě Maite Mayora, Španělka, dobrá běžkyně, bohužel ne zcela zdravě vypadající. Po vzoru probíhajícího Gira jdu do háku.

Třetí stoupání má být nejpřísnější – horské, prudké, otevřené, na slunci, chodecké. Těším se, jak si odpočinu změnou pohybu. Maite je však jiného názoru a do chůze nepřechází. Skoro jako Pistolero drtí kopec a já přes mžitky sleduji její kmitající kotníky. Hák povoluje, vlaju na pěkně povolené gumě a ne a ne ji secvaknout. Alespoň předbíháme další běžce, fanoušci se snaží rozmlátit kravské zvony jak mohutně fandí. Sluníčko začíná pálit a v korytě s vodou si máčíme hlavu.

Předbíhám mladičkou Francouzku, Maite mi zmizela za obzorem, po běhu u nikoho není ani stopy. Šest serpentýn do sedla a pak po příkré pěšince kolem salaše až na vrchol. Brodit se stádem koziček těsně pod ním. Opřený o kolena s hlavou u země mě napadá, který kozlík si mojí pozici vysvětlí jako útočnou a trknutím mě pošle zpět do údolí. Sráz vlevo, sráz vpravo, sráz přede mnou a to co jsem vysupěl byl taky pěkný krpál. Jinam než dolů to nejde. Úlevu střídá obava. Neboť poslední gel minul a na musli nemám chuť.

Vzpomenu si na Zdeňka, co během závodů průběžně rozpouští sušenou švestku se salámem v syslí kapsičce tváře. Jdu na to stejně. Ukousnu malý díl a za běhu jej nechám rozpustit v tváři. Žaludek nechce, ale musí. Předbíhám druhého kluka z Transvulcanie – Dani García. Šněruje cestu jako já na Erasmu ulice Viga. Nevypadá dobře, ale pomoc odmítá a šněruje dálů do údolí.

Seběh se mění z horské louky na makadamem vyskládanou cestu. Ta končí nepohodlnou lesní prudkou cestou vyskládanou mokrými kameny. Dobíhám nějakého kluka na tréninku a tak se mě drží. Po pár kilometrech předstírám, že za jeho společnost by mě mohla stihnout diskvalifikace a posílám ho dopředu. Další koryta a už jen pár kopců za Rudou.

Předbíháme se s mladou Francouzkou (loňská vítězka CCC). Mužská ješitnost spí a nechává mě v klidu. Jak bych jedl. Hlad. Další sousto nedobré tyčinky. Žaludek opět musí. Francouzka neumí seběhy, ani Němec a Dán. A zdá se, že i Manuel Merillas si vybral špatný den. Při výběhu z lesa jej dobíhám jak kulhá a má ovázanou nohu pod kolenem. Blbě spadnul a prosí mě, zda na občerstvení řeknu jeho kolegům ať pro něj zajedou.

Vbíháme k Rudovi. Popadnu dva gely, lahev doplním, Španěly informuji a mažu dál. Ruda mě děsí, že kluci beskydští jsou hned za mnou. Skalp Petra Míla je však velkou motivací a tak rychle do cíle. To nejtěžší na nás však čeká. Nekonečný výstup do sedla, seběh a poslední kopec. Předbíhá mě Maďar, dobíhám Lotyše. Už se nikdo nesměje. Ani já. Na holém hřebeni nás slunce kosí jednoho za druhým.

Jen dva kilometry na vrchol, sněrujeme serpentýny, diváci nás nutí do spěchu. Já tady zhebnu, bleskne mi hlavou. Vedro, hlad, studený pot. Jen na pár chvil nás vždy osvěží vánek od jezera. Nápis Czech republic na tílku bez slitování připomíná, že zpomalit, pustit Maďara, nepředběhnout Fina se nesmí. Klopýtáme po skalách. Na upozornění o fotografovi nejsem schopen reagovat. Už dolů, už chci dolů. Vidíme cíl, je hluboko, přehluboko dole. Nějakých 6km a 820m dolů. V hlavě mi zní slova písně:

…I am Supergirl and Supergirls don’t cry… and Supergirls just fly…

Doplazil jsem se ke skupině závodníků. Těsně před seběhem v sobě vydoluji dva rychlé kroky a dostávám se před ně. Pak už se vrhám do náruče gravitace. Musím jim cuknout! Pár rychlých o zlomvaz kroků a drží se mě jen Němec. Po dalším kilometru už ani on. Já jim ukážu, zač je toho skyrunning. Naštěstí je nejtechničtější seběh ten poslední. I nejvíc suchý. Přes kořeny, kameny, botky se konečně chytají a nekloužou. Vše co zůstalo jsem vsadil na seběh. Jestli bude rovný doběh do cíle moc dlouhý, tak zemřu.

Vbíháme mezi plůtky zahrad, přes silnici a po náplavce jezera směr cíl. Před sebou vidím dalšího Němce. Za mnou se objevuje Švýcar. Úplně nový rozměr závodění mě pohltil. Tohle na sky závodech není a je to škoda. Jen v transu vidím, že mě Švýcar nedoběhne. Poslední dvě zatáčky a cílová rovinka. Sundavám čelenku, mávám Samovi, má zase nějaké řeči. Nevnímám a mířím pod oblouk. Krásně kulatých 10 hodin, to není špatné. Skalp Pepra na opasku také zahřeje.

Finální zhodnocení

Mlha se rozestupuje a vidím Zdendu, jak si koupe nohy v jezeře.. Sedám k němu, gratuluji k výsledku a už je dobře. Pijeme. Vodu, hnusný Gatorade, vodu. Před závodem jsem tušil, že to bude těžké, rychlé a bolavé. Skutečnost byla daleko těžší, rychlejší a bolavější.

Postupně dobíhají ostatní a je vidět, že si každý prožil své. Petr Žákovský křečoval celou druhou polovinu závodu, Vítek bojoval s nevolností a žaludek jej rozhodně nešetřil. Sympaticky se usmívá a snad i pro něj to byl dobrý zážitek. Podle očekávání na nejlepší umístění dosahuje Anka, ale ani Zuzka a Míša se nemají zač stydět. Vedle hromady profi atletek dosáhly krásných umístění.

Za mě to byl jeden z nejhezčích závodů. Nějaké výhledy i byly. Myslím. Byly i horské úseky. Ale také trochu asfaltu, trailových cestiček, rovinatějších úseků. Závod nejde srovnávat se skyrunningem, ale jako trail ostudu neudělal. Organizace byla pravda trochu slabší. Nemám na mysli 3 občerstvení, o tom jsme věděli dopředu. Ale spíše neorganizace a nepořádek v cíli. Nikdo nic nevěděl. Při hledání sprch jsem si jezero obešel ještě jednou. Až na hotelu jsem se dozvěděl, že v cíli bylo pro atlety připraveno teplé jídlo. No, pokud by třeba pršelo a byla zima, byl by doběhový prostor rozhodně zajímavější.

Každopádně, závodit v národním dresu, proti stejně nemocným jedincům, byl neopakovatelný zážitek, který jsem ještě na žádném horském závodě nezažil. Francouzští fanoušci byli senzační a i v brzských ranních hodinách nás v horských sedlech vydatně povzbuzovali. Stejně tak při doběhu do cíle.

Celkové výsledky jsou zde a oficiální video.

PS: Pokud by Zdeněk běžel open závod, doběhl by 4. (já 9.) a Anka by vyhrála.