Poslední závod jsem absolvoval pod vrchem Degollou. I když podle výsledku se mohl klidně jmenovat Bílá Hora, Chlumec, Waterloo, Stalingrad. Má běžecká závodní forma se pak blížila k současné formě hokejové Slávie, která dělá radost maximálně fandům Sparty. Cesty ven z marastu krajiny zničeného sebevědomí vedou po pohodlné dálnici Sebelítosti, po kolejích Zapšklosti nebo přes žhavé uhlíky Dřiny namíchané se střepy Vyčerpání. První dvě trasy jsem už vyzkoušel, byl tedy čas zahodit lenivé myšlenky a tupě následovat sestavený plán do sladkého nevědomí Stereotypu.

Ráno vstát, odběhat to, co si zrovna plán vymyslel, trochu se vysprchovat, najíst pomálu, neboť jsem o 10kg těžší než Sage Canaday, vyrazit do práce, před obědem bušit v posilovně, vdechnout oběd, bušit do počítače, domů, trochu zeleniny a spát. Víkendy pak opepřené dopoledním výběhem v horách a odpoledním rozhýbáním ztuhlých končetin na Green Hornetovi.

Společnost trénující smečky Guadarramských banditů dokáže z víkendů udělat kladivo rozbíjející ubíjející zbývající dny (dnes už něco přes 90) do Vulcanie.

Minulý víkend byl v plánu zimní bivak v jedné z chat na hřebeni hor Sierra de Guadarrama. Plán byl jasný. Dopoledne odtrénovat, zajet na oběd a nakoupit zásoby na noc. Večer se přiblížit autem k bivaku, dojít tam a v družné společnosti přežít noc u krbu s opečeným masem.

Už ale cesta ke startujícímu parkovišti jakoby dávala najevo, že Matka příroda s naším plánem nesouhlasí. Mé nové letní pneumatiky pravděpodobně nejsou dělané na ledový podklad a tak mi  zasněžená/zamrzlá silnice dala první lekci smyku pro začátečníky. Adrenalin se postaral o to, že jsem tento trénink nezačínal s nízkým pulsem. Poprvé také měla naše smečka i dívčí zastoupení. Mariina nadšenost však během tréninku vyprchala a myslím, že další sezonu zůstaneme nadále čistě Sausage Team.

První polovina výběhu byla zábavná. Přes corta fuego (vysekaný úsek v lese, aby jej případný požár nesežral celý) směr k prvnímu vrcholu a po hřebeni k zamýšlenému útulku. Mírně nás překvapilo množství sněhu. Náš pohyb připomínal spíše poslední metry výstupu na osmitisícovku, než běh. Do půli lýtek ve sněhu, vzorně se střídajíci v prohrabávání stopy, jsme po dvou a půl hodinách dosáhli bivaku. Výrazy přítomných hrdinů mluvily samy za sebe, ale až David to rozseknul a rozumně prohlásil, že dneska teda ne.

Zaradovali jsme se a kamarádsky mu utekli z toho větrného pekla. Pak se přihodil nějaký informační šum či co a najednou jsme byli na špatné cestě a směřovali špatným směrem. Všichni jsme mysleli, že jdeme směr auta, ale kolektivní mysl nás zklamala a tak jsme si výlet protáhli o další 3 hodiny “běhu” ve sněhu. Zničenou Marii jsme poslali domů a jali se likvidovat nakoupené zásoby jídla k vybranému banditovi domů.

Při nedělním výběhu se nám nepodařilo dosáhnout vrcholu Maliciosa (Zlomyslná). Byla zima a já měl plavání ve sněhu dost. Potřebné metry jsme natočili níže, abychom se ve zdraví dožili i dalšího víkendu.

To jsem chtěl pojistit a v pondělí si zašel k fyzioterapeutovi, aby zkontroloval všechny součástky a začal se o mě trochu starat. Ano, až k takovému posunu na profi úroveň u mě došlo. Při úvodní prohlídce a diagnostikování všech neduhů se mě jal napravovat. Při představě cukání s krkem jsem se opotil víc, než mě čeká na Vulcanii. Omluvil jsem se a doufal, že ho má náhlá lepkavost odradí od sadistických praktik. Mýlil jsem se. Na druhou stranu jsem se ujistil, že tohle dělat každý týden nemusím.

Další víkend naštěstí přišel záhy. Za klasických pět dní byl tu a já s sebou nechal vichřící cloumat, zatímco jsem v probouzejícím se dni a již velmi čiperném dešti uháněl dálnicí na horský trénink. Vyběhli jsme za svítání, abychom to měli za sebou dřív, než přijde konec světa.

V parku na sever Madridu je spoustu silniček jako stvořených k prohánění silniček. Bohužel je tam také spoustu armádních objektů, které mění Tour de Parque na Tour od bráně k bráně. Již třetí víkend se mi však povedlo v té změti vyznat změnit trasu na výlet po místních letních sídlech madridské šlechty. Páteční delší výlety tak trávím okukováním sídel.

Tentokrát jsme se neztratili, ale třetí výstup na kopec jsem si už odkroužil sám. Vichřice a sněhové kroupy s deštěm byl ten správný koktelj na protažení zhuntovaného těla kancelářské myši. A jak se říká: Nejhorší den v horách je lepší, než nejlepší den v práci.

Vyhraný boj s přírodními živly a hlavně se svojí leností jsem oslavil prohřeškem proti životosprávě a dal si v Paco Pastel vyhlášenou čokoládovou palmeru. S rajským pocitem v ústech jsem otevřel fb a narazil na nový článek na bulvárním serveru behej.com.

Ten do světa vykřikoval, že jsem byl nominovaný reprezentovat na Mistrovství světa v trailu. Nebudu lhát. V krku knedlík a bylo mi nějak slabo. Pro cynika zoceleného korporátem nové to pocity. Na druhou stranu, čeho může sportovec dosáhnout více, než obléci národní dres (pokud nafasujeme) a v něm otestovat hranice možností svého srdce. Snad se mi to povede i na Mistrovství Evropy ve skyrunningu. I když směčka extrémně odolných beskydských vlků je nespočetná a neunavitelná…