Pobíhání v barbarských slovanských pohořích mi vystavilo fakturu hned po příjezdu do prosluněného Madridu. Nasteští bylo tolik práce, že čas na triznu nad uvadající formou nebyl.

V sobotu jsem kvůli rýmičce vynechal pobíhání v zasněžených kopcích. Nedělní projížďka na kole se zdála jako daleko lepší nápad. Na pohodu, klídek a tabáček. Zajel jsem s kolem na jih Madridu. K Marcosovi (ten, co nás vzal na Lurbel) na předměstí Valdemoro.

Vyrazili jsme směr západ, po dálnici. Není mnoho používaná, ale přesto je to dálnice. Má první vyjížďka v provozu. Jelikož ještě nejsem s nášlapy takový kamarád, trochu jsem se bál. Pak už do kopců. Ty jsem si užíval a jako Konig odjížděl Contadorovi. Dojeli jsme až do vesnice Chinchon, kde jsme si střihli finish do kočkohlavého kopce ve stylu Paris-Roubaix. Po mém prvním pádu se zapnutými tretrami došlo i na kulturní kafe na prosluněném starobylém náměstíčku.

Po hodině a půl jízdy byl na řadě omluvný telefon manželce, že se do 2 hodin asi nevrátíme. Víc než zregenerovaně jsem si připadal rozsekaně. Ale bylo krásně.

Cíl pro další týden byl jasný. Udělat co nejvíce práce, abych nemusel  o víkendu do práce. v plánu byl další trénink s číslem. Tentokrát na východ od Madridu, ve vesničce Priego v provincii Cuenca. Ve středu večer jsme rozluštili metodu, kterou pan finanční používal na obohacení svého konta na úkor firemního. Takže se rýsoval volný víkend a vneděli se mohl vydat prozkoumat správnost zimní předpovědi. Zima byla, to jo. Navíc jsem cestou na start potkal i 3 sypače. Bohužel, sníh žádný.

Vesnička Priego je starobylá s malebným náměstím a kostelem. Pod skalnatým útesem a s vymraženým sportovním centrem. Start naštěstí až v 11 a tak, kdyby nebyly mraky, by na nás svítili i paprsky.

Závod to byl povedený. Ze strany organizace. Moje forma z Tater byla ta tam. Tak jsem se aspoň kochal. Výstup na mohutný útes a běh po jeho kraji, zatímco pod vámi létají orli. Jen jako Gandalf skočit nějakému za krk.

Bylo všechno: vyhledy, klouzání po mokrém vápenci, šplhání po laně, křoví rozdírající nohy (tehdy se projevuje výhoda běžet v 0st. v kraťasech – nohy jsou zamražené a nic necítí), sem tam občerstvení.

Výsledek byl smutný. Stejným tempem jsme, povídajíce, běželi s Honzou Zemaníkem v Tatrách. Naštěstí existují legální drogy na zlepšení nálady. Ve formě jídla, třeba. Cestou domů jsme se stavili ve vesnici Alcocer, kterou kluci už potřetí pokřtili na poslední občerstvení závodu.

Oběd je pak velký eufemismus. Alespoň v téhle fázi výletu se osvědčil trénink z Vánoc a sežral jsem tři krávy a labutí rodinu. Kluci pak vypili po lahvi od tří různých likérů. To vyústilo v rozhodovací etudu před autem, kdo z nich toho vypil nejméně a je schopen řídit.

Cesta do Madridu skrz sněžení, mlhu a tmu díky tréninku z cesty z Tater uběhla rychle a bez problémů. Skoro jsem se tak stihl vyspat na další týden.