Poslední víkend před Vánoci se mi tréninkově podařil. Obě dopoledne v horách, obě odpoledne regeneračně na kole. Pak přišlo peklo obžerství. Uznávám, nikdo mi to jídlo do krku necpe, ale jak neumím střídmě popíjet na firemní párty, neumím nejíst připravené lahodnosti. Během tří svátečních dnů se bez velké snahy dostanu na jateční váhu.

Nový izolační upgrade tělesné schránky jsme se Zuzkou využili k bezpečnému přesunu v holomrazech přes divoké Slezsko až na Tatranské podhůří. Optimisticky vybaveni běžkami s přesvědčením, že v Tatrách bývá sněhu více. 

Silvestr byl tedy transportní s podvečerním čelovkovým výběhem s Honzou Zemaníkem kolem Hrebienku. Lehké popití se Slovenskými hostiteli překvapivě nevyústilo v kocovinu a umožnilo na první dopoledne roku výjezd na zamrzlé Štrbské pleso. Jasně, že jsme zkusili i závodní tratě. Se slzou v oku jsem pak vzpomínal na Jizerky a ubrečený kroužil po plese.

 Odpoledne jsme se opět setkali s Honzou a vyběhli z Hrebienku směr Zbojanda. Potkali jsme marketingového guru mého oblíbeného outdoor obchodu – Hanibal. Vylezl Krčmárem na Gerlach, kde promeditoval Silvestr. Dále po cestě jsme ztratili Zuzku a Honza pronesl osudové: “Až to budeš chtít otočit, řekni”. Tím se stalo zřejmé, že ten den zemřeme. Naštěstí za řetězy bylo tak hnusně, že jsme se vyfotili ze všech stran a pelášili dolů bez lítosti, či zničeného sebevědomí. 

Na Hrebienku Zuzka s moji čelovkou nečekala. Trochu mě to překvapilo, protože jsem se tak domluvili, ale cesta do Smokovce je osvětlená a bezpečná. Míříme pak rovnou do koliby Kamzík, kde regeneroval Ondra a zahřívala se Zuzka. 

Ondrův Nový rok:

Večer jsme pořádně zamávali s domácí pálenkou a pak i Ondrovi. Další dopoledne vyběhnutí na Sliezsky dom, focení kamzíků, doliny a návrat dolů než se turisté vyhrabou z Polianky. 

Počasí přálo a tak jsme se chtěli vypravit za Petrou Mückovou do Nízkých Tater. Hlavně na něco k jídlu a taky trochu toho pohybu před ním. Při odjezdu byl hřeben Nízkých krásně vidět. Při příjezdu na sedlo Čertovica nebylo vidět nic. Do mléčné mlhy hustě chcalo.

Rychlý výběh nad mraky, zmoknutí a úprk dolů. Úspěšně jsme vyprostili auto z ledové krusty a já sedl za volant. Dolů jsme jeli krokem, až do poslední vesnice před sedlem. Protože auto sotva jede po namrzlé silnici, nemáme iluze, zda by nahoru k chatě vyjelo. Tak tedy jen 2,5km po silnici do kopce. Ta byla ale pokryta ledem, což spolu s promrznutím z tréninku udělalo z cesty předlouhých 40 minut. Já už bych to otočil za kostelem, u kterého jsme parkovali, ale Zuzka to nedovolila a hnala mě do tmy Nakonec jsme dobruslili na chatu. hlavně abych se najedl a v duchu se vysmál střelcům, co to pojedou ráno dolů.

Poslední den dovolené jsme chtěli udělat výpad na Zbojničku. Až k řetězům to byla sranda. Předbíhání v běžeckých botkách drsně vyhlížející turisty, lezce a skialpinisty. Na frajírka bez rukavic. Pak přituhlo. Vítr udělal z výstupu na hang docela klouzačku. Jak to sejdeme/sjedeme, blesklo mi hlavou. Hned potom mi bylo jasné, ze zemřeme.

 Dobojovali jsme sedlo a rozhodli se to otočit. Noc na krku a nikdo neví, jak dlouho se budeme plazit dolů. Já jako vím, že mužskému nástroji svědčí spíše chlad. Ale pomalu jsem v ledovém větru začínal mít pocit, že všeho moc škodí. Dolů to byla zábava. Prokládaná úvahami, jak velká to bude ostuda, až sjedu do plesa a slovenští záchranáři publikují článek:  V triku a větrovce umrznul v Tatrách. Debil. Nakonec to dobře dopadlo. Způsobně jsme varovali přicházející turisty a běželi dolů do tepla.

Jak už to tak bývá, ráno před odjezdem začalo kydat. A kydalo tak, že jsem za Žilinou jel krokem, zatímco Zuzka šla před autem a prošlapávala mu stopu.

Tento model mám moc rád. Spát, jíst, sportovat, jíst, spát…. V jakýchkoliv kombinacích. Byl to zábavný týden a díky velkým tukovým zásobám z rodinných návštěv ani ne moc vyčerpávající.