Podzimní vzlyk běžce

Na 19.10. jsem měl naplánovaný krásný závod v Asturias. Kdo kdy byl v Asturias ví, že tamní krajina je pro sporty v přírodě prostě stvořená. Nohy se brodí světle zelenými loukami, oči se koupou v paletě zelené hlubokých lesů, zakloněná hlava ochutnává světle šedou vápencových skal či na tváře dopadá déšť z tmavě šedých mraků. Svěží drsná příroda. Zemičku definuje oceán ze severu a z jihu Picos de Europa. Jako byste vzali profil Alp ze západu na východ a smrskli ho na 80km. Každé stoupání a klesání tu nabývají rozměrů, které se jinde hledat nedají.

Spolu se závodem na 35km a stoupáním 2500m jsme měli naplánovaná piva v cíli po závodě a předzávodní sobotní labužnickou večeři na chatě v horách. Z toho všeho sešlo, neboť doktorem diagnostikovaná rýmička v úterý se týmže doktorem v pátek změnila na zánět průdušek a antibiotika.

Podzimek u Madridu

Podzimek u Madridu

To, že na mě něco leze, jsem vycítil už v sobotu. Při výběhu s kluky jsem byl neustále poslední, do kopce sípal, z kopce vlál, ochromen vlastní slabostí. Ale šli jsme povzbudit kamarády na Sunrice Madrid Trail přes naše pohoří. To se nedá nic dělat, povinnost je povinnost a bylo třeba vyrazit. Fandili jsme jim v největším kopci, popoběhli kousek dál a fandili znovu. Byl to jeden z těch nádherných dní v horách. Byť s deštěm, větrem a zimou. Nepohodlí nám posléze vynahradila piva a dobré jídlo v cíli ve vesničce pod horami.

Na vrcholcích již hnusno

Na vrcholcích již hnusno

A v neděli jsem už nevyběhl. Jak to u běžců bývá, hypochondrie mi zabránila sednout do auta a proběhnout se v horách. Ležel jsem jak lemra a těšil se, že tímto tu nemoc ukolébám a nepřijde či odejde. To jsem si říkal i v pondělí, když jsem se spolu s dvaceti dalšími dusil u nás v open space a štědře jsme rozdávali bacily těm, kteří kašlali o něco méně. Ještě v úterý ráno jsem doufal ve start v nedělním závodě. Ale pro jistotu jsem šel k doktorovi. Co kdyby. Rýmička? Jen nějak zapálený krk, to vyléčí sirup, dí pán v bílém.

Kamarádova chata v horách - Asturias

Kamarádova chata v horách – Asturias

Nejsem expert a je pravda, že teploměr také nemám, ale fakt, že ve středu už jsem z postele nevylezl, trochu otřásl mojí vírou v moudrá slova doktorova. Jak praví Šimek, alespoň deku jsem nepotřeboval, bylo mi vedro. To je v prdeli, pomyslel jsem si. Honzova metoda „pomalý běh léčí všechno“ nepřipadala v úvahu, neboť jsem si sotva zvládl udělat čaj. Závod v háji. Ještě, že jsem si koupil nové boty na krátké závody a taky dres od horského klubu na závodění. Aspoň je do jara nestihnu propotit.

Nový úborek

Nový úborek

Je mně zcela jasné, že skutečnost, že Jenda Bartas z Modřan nemůže běhat, je v množině celosvětového utrpení tak nicotná, že ani víc malicherná být nemůže. Přesto konejšívá slova blízkých, že zdraví je přednější, že jsou na tom lidé hůř, že to nebyl poslední závod, že si holt tělo řeklo dost, atd. na úrodnou půdu nepadají. Protože tomu přece nerozumí. Ani Zuzka mě uklidnit nedokáže a málem se pro nedostatek empatie rozejdeme. K tomu je třeba závodit, nebo si přečíst knížku Dobrý borec Antonín o duši sportovcově, když je jí zabráněno sportovat.

Národní park Redes

Národní park Redes

O tom, že ten malý kluk ve mě, ten se na závody těší celý svým srdcem a to do nich také vkládá. Neexistuje pro něj nic jiného než nejbližší závod. Je protiváhou tomu rádoby serióznímu kravaťákovi, co se každý den snaží v za stolem. Nechápe ty, kteří si jdou závod užít. Jak jako užít? Vždyť závod je všechno. Sám se sebou, proti ostatním kamarádům. Nevzdat, dát do toho všechno. Poté v cíli pogratulovat lepším, vypít pivo a být spokojený, že jsem do toho dal vše a nespokojený, že to nestačilo na lepší čas. Přeci, užít si závod, kdy jen tak lehce proběhnu trať, jako bych ani nezávodil, hlavně legrace… to si můžu kdekoliv a sám. To na závod s číslem prostě nepatří.

Asturias

Asturias

Nic z toho neucítím. Asturský déšť na tváři, bahno zamykající mé nové boty, vítr chladící tělo v mokrém novém tričku, křeče hladící stehna v nekompresních nových trenýrkách. To bych si přál nejvíc na světě. Páteční seance u doktora mě vrací na zem. Čeká mě víkend v posteli, antibiotika a třetí díl Batmana. Prostě největší křivda na světě bez ohledu na všechny sirotky a ebolou nemocné.

Sobrescobio Redes Trail

Sobrescobio Redes Trail

Celý víkend mi pak chodí zprávy o klucích, jak si vedou tu v Gredos, tu v Kantábrii, v Asturias. A s odcházející horečkou i tomu mému vnitřnímu klukovi dochází, že budou i další závody, že se opravdu nic neděje a bude vlastně celá další sezóna. I v mé oblíbené Asturias.

4 thoughts on “Podzimní vzlyk běžce

  1. Fotky jsou nádherný a So so, jak říká Sheldon, byť věřím, že podobný stav před podobným závodem ani tak nezamrzí, jako nasere. Třeba to byla nějaká Kilianova sabotáž, abys mu v tabulce neutekl ještě o víc ;-).

  2. Samozrejme, ze there there, coz mi doslo ve chvili, kdy jsem to odeslala, naivne jsem doufala, ze si toho treba nikdo nevsimne ;-) A KJ se ani moc nedivim, kdyz jsi o parnik lepsi nez ostatni a vyhrajes, co se da, kam pak dal?

  3. Pingback: Puig Campana – kompletní španělské ultra | Zuzka Urbancová

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s