19.7.2014 VI Resistencia Reino Astur: 42km, D+ 3000m, čas: 5:18, 13. místo

„Ahoj, jedeme v sobotu do Asturias, Reino Astur, 42km, 3000m do kopce a pak z kopce.“

„Ty vole, neblbni, jsem předevčírem doběhnul kolečko kolem Andorry, nemůžu chodit.“

„Po závodě je večeře a párty…“

„OK, ve čtvrtek se rozhodnu.“

Ve čtvrtek pozoruji marné pokusy masérky něco udělat s kamennými stehny. Mumlá oblíbenou mantru o přetížení a o nutnosti protahování. Předsevzetí zní jasně: Udělám si žízeň, hlad a budu se kochat. Žádná divočina.

Spíme u kamaráda v Gijonu, největší město provincie Asturias. Bere mě do oblíbené hospody na večeři a jak vám každý Španěl poví, v Asturias se jí velmi dobře. Usínáme o půlnoci, plní jako prasata před zabijačkou. Kdyby mi nebylo tak zle, tak bych se tomu smál.

Ráno vstávat a snídat. Nejde to. Žaludek vrací vzpomínky na žebírka. Je to tak, jsme zkušení běžci. Beru jablko a jedeme do nitra Asturias, do hor zelených až oči přechází, do domova deště a větru. Start je v 7:45, stíháme registraci, kafe, záchod i náznak rozvičení. Beru si 5 gelů do kapsy, to bude dneska stačit. Se včerejší večeří nemusím jíst pár dní. Jdu se kochat, užívat si.

Pak přichází efekt startovního čísla. Jistě to všichni znáte, klídek pohoda tabáček, než si připnete číslo. Pohoda, předsevzetí v háji. Klepou se ruce, žaludek vysílá pozdravy, uhoři ve střevech. Ach, to zase bude.

Vycházím první kopec, krajina se otevírá a já čumím. Vím, že Asturias je jedno z nejkrásnějších míst na poloostrově, ale ty výhledy překonávají očekávání. Zeleno, hluboká a ostrá údolí, mraky kouzlí, jemný osvěžující déšť zkrápí tváře. Bolest nohou z Andorry zapomenuta.

Sbíhám k prvnímu občerstvení, druhý kopeček, druhé občerstvení. Následuje 1200m nahoru, nejvyšší vrchol trati. Na 14. km vidíme vysekaný výstup ve vřesu na předvrchol. Mraky se honí, sem tam spadne kapka. Nejdřívě slabě, ale s nastoupanými metry stále silněji slyším znít dudy. Kolem voní vřes, cestička čerstvě vysekaná jen pro nás. Vítr, déšť i hra dudáka sílí. Moc se to sem hodí, skotská poezie v severním Španělsku. Dudákovi zatleskám, rozhlédnu se po kraji, skoro slzu uroním. Takhle mě dojme snad jen Rocky IV.

Zvlněnou krajinou na nejvyšší vrchol trati, kde se situace opakuje. Trať vyšperkovaná kamennými seběhy, trávou, výběhy vřesem, přes kořeny. Následuje 10 km seběh dolů. Od sbíhání hřebene s nekonečnými výhledy, přes lesní cestu po seběh potokem a bahnem. Od klasického: “Ne, ne, bahno nechci, mám nové botičky.“, po rezignované brodění se do půli lýtek v bahně opepřeném kravím a koňským trusem. Pády, polopády a baletní krůčky po kluzkých kamenech.

Dole pod kopcem občerstvení a pak už jen 10km do cíle. Procházka přes kopec s 600 m nahoru s vrcholem na 35. km. Něžně prší, do zelenozelené krajiny to tak nějak patří. Poslední kontrola a seběh dolů. Vezmu ještě růžového veterána co sbíhá pomaleji a už skoro cíl. Dudák nás provází bránou, hlasatel vítá jediného zahraničního běžce. Povedené 13. místo. Do ruky lahvinka Estrelly z Galicie. Pod pumpu opláchnout bahno, do bazénku s ledem odpočinout lýtkám, na stůl k děvčatům nechat prohmatat stehna. Blaženost. Dobíhají kamarádi i další běžči. Zavodňuji organismus a čekám na posledního. Po závodě mají účastníci večeři. Je připravena ve velkém stanu v cíli. Dveře se však otevřou, až když poslední závodník proběhne cílem. Ten poslední má tedy největší aplaus.

K večeři zapíjíme místní polévku, hlavní chod a zákusek červeným vínem. Pak přijde káva a po něm vyhlašování vítězů a odjezd do Gijónu. Druhá večeře, opět destruktivně lahodná.

Chápu, že do Asturias nikdo z ČR jen tak na maraton nepojede. Pokud ale budete na cestě po Španělsku alespoň trochu kolem, zastavte se. Asturias za to stojí. A koukněte před tím do kalendáře, zda náhodou nejsou nějaké závody. Většinou budou v divokých horách.

Reino Astur maraton mě dostal do kolen. Přihlášení ve čtvrtek, volno pouze pro 150 běžců. Zázemí parádní. Komfort strčil do kapsy jak Zegamu, tak Chamonix. Menší akce se asi lépe organizují. Pozávodní hostina byla bezvadná.

Pro někoho kdo hledá něco delšího a drsnějšího, tak v Asturias se koná i nejtěžší španělské ultra – Travesera Integral de los Picos de Europa.