Marathon du Mont Blanc pohledem diváka

Pokračování vyprávění z MS ve Skyrunningu v Chamonix….tentokrát jen z pohledu diváka.V pátek po ultra jsme s klukama šli spát brzy. Jen tak tak, že jsme stihli vyplýtvat teplou vodu než dorazí Anka s Klárou. Kluci byli na Palonce přísní a urgovali zneškodnění jeho závodních věcí, ať nejsou v pokoji. Ten jen pronese: „Teď na to nemám“, a mizí něco sníst. Přesvědčuji KiliJanka ať je alespoň kopne pod postel.

Druhý den vstáváme v 7 a je to zase náš klasický budíček Paloncem. Šustí igelitkama, jak do nich cpe závodní hadry. Na mojí otázku, zda si dělá trochu prdel, odpovídá, že jsme to přeci chtěli uklidit, tak ať si nestěžujeme. Naštěstí znovu upadám do bezvědomí.

Oběd je jako z brožurky na zdravou výživu. Nájezd na stánek s pizzou v Chamonix a zapít pivem. Odpoledne pokus o výklus a líné opalování s blonďatou kráskou.

Francouzská le Blonde

Francouzská la Blonde

„Hele Honzo, už víš co budeš dělat s Emelie, až se na tebe vrhne v cíli?“ snažíme se s Radkem rozveselit Honzu Havlíčka, který je během večera zamlklý snad ještě více než obvykle. Honza se zasměje a snad alespoň trochu z něj padá nervozita. Pomáháme maratoncům s vybavením – Honza zkouší camel bag, Míša jiný batoh. Předpověď počasí je divoká a tak vybírají co na sebe. Je prima jednou nebýt ten v křeči.

„Petře, máš ještě ten prášek na spaní?“, budí nás Honza kolem půlnoci, samozřejmě bez známky nervozity. Rozvíří se debata, zda mu poskytnout uklidňující prostředek či nikoli. Honza nakonec odchází bez své dávky a my usínáme. Ráno se opět nevyspíme, ale tentokrát ne kvůli Paloncovi, ale z důvodu budíku v 5. Chceme s Radkem vidět start skymarathonu.

„Máme nějakej zvonec?“, ptám se ráno Radka.

„Nemáme, ale můžeme vzít třeba poklice na hrnec a omráčit Kiliana, až bude probíhat“, fair play je naše srdcová záležitost.

„Vole, tak vezmeme hrnce a budeme dělat aspoň bordel“, máme odvahy na rozdávání a tak nic nebereme.

Přichází Honza H. s už připnutým číslem a já jsem trochu překvapený. O Honzovi vím jen útržky – jako že běhá kolem 10. místa legendární Sierre –Zinal. Tak jsem si představoval, že poběží v nějakém slušivém úboru od Salomonu, Inov8 či tak nějak. Honza přichází v takové té první moiře (ne úplně první modro/bílé, ale té o rok pozdější zeleno-bílé) s dlouhým rukávem, kterou jsme měli kdysi všichni a která smrděla, jen člověk na sport pomyslel. No, snad mu nebude zima, pomyslím si.

Zastávky našeho malého Zegama týmu jsou: start, cca 12.km, na 30. podat klukům vodu a gel a cíl. Na startu držíme klusajícím klukům bundy, trika, batohy. Vůbec nás netrápí, že před 2 dny jsme tu byli jen my a kluci si vyspávali. Není v nás ani kapka hořkosti, ani špetka. Radek postuje na twitter duchaplné komentáře tipu: Dobré ráno z Chamonix, 30minut do startu, Honza Mrázek před startem.

Mrazák před startem, já mám ještě suchou bundu (Sam Straka)

Mrazák před startem, já mám ještě suchou bundu (Sam Straka)

Počasí se zatím předpovědi nedrží. Což by asi zamrzelo. Kvůli ní totiž snížili nejvyšší bod trati a udělali cíl v Chamonix. Trochu jsem si říkal, že už tak lehkou trať (v porovnání s naší) udělali ještě lehčí. Vlastně těžší skyrunning bych postavil i u Závisti u Zbraslavi. Předpověď však naším borkyním a borcům slibovala od 2200m sněžení a v průběhu závodu asi 10mm srážek za hodinu. Jako by jim nebe chtělo vynahradit rychlou a ne tak technickou trať.

Dvacet minut před startem mě můj kamarád Radek posílá čekat na konec startovní rovinky a držet místo pro focení startu. Dojdu tam ve své frajerské péřovce zrovna ve chvíli, kdy se naplňuje předpověď. Začíná pršet. Kluci už jsou v koridoru pro elitu. 10 minut do startu. Prší víc a Radek nepřichází. Já však držím pozice, na mě je spolehnutí. 5 minut do startu. Přibíhá Kilian v bundě – znamení, že opravdu prší. A prší víc a víc. Zahlédnu žlutou bundu našeho týmu naproti přes trať v podloubí. Z ní se na mě laskavě usmívá můj kamarád Radek. Takže asi nepřijde. Jsem davem uvězněn u zábran a tak čekám na start. Péřovka pomalu promoká. „Už to sakra odstřel!!!“, 4 minuty do startu. Díky tropickému dešti se na start těším, jako bych měl na sobě číslo.

No konečně. Odstřelil to. Pavel Brýdl se toho nebojí a vede peloton do zatáčky. Hulákám, tleskám, prskám ve snaze hvízdat. Prostě: „Ku… fandim.“ Proběhne asi 2000 lidí a já se můžu schovat k Radkovi. „Takhle mokrej do auta nepůjdeš!“, přivítá mě. Ignoruji jeho poznámku a míříme rychle k autu a přesunout se na 12.km.

Start - Pavel to táhne městem (Sam Straka)

Start – Pavel to táhne městem (Sam Straka)

Výskok z auta do deště a kulhavě skotačíme dolů k občerstvení, které se však ještě staví. Nemáme úplně jasno v trati a tak nám to místní plynulou francouzštinou vysvětlují. Poté vytahujeme mapy a míříme trochu dál, kde se brzy mají vyloupnout první běžci. Je tam už Sam, Pepr, KiliJanek i Klára.

Po chvíli přibíhá čelo závodu a k mému zklamání v něm není Pavel. Kilian samozřejmě nechybí a ti ostatní vám asi nic neřeknou. Čekáme na kluky, počítáme proběhnuvší. Za chvíli je vidíme. Honzové běží spolu, 22. a 23.místo. Parádní. Honza H. vypadá, že umře a mezi Salomoňáky ve své moiře nepatřičně. Mrazák vypadá daleko lépe, ale kluky ještě nepotkal žádný kopec. Radek zvládá číst všechna jména na číslech a tak všechny povzbuzuje jako by to byli jeho kamarádi. Něco jako:“ Pojď Fabio!!! Zaber Marcine!!!“ Já jen čekám, kdy mu dá někdo do držky.

Po chvíli přibíhá Pavel a rozhodně nevypadá, že by si závod užíval. Po něm Radim a máme všechny. Míša s Denisou přibíhají nedlouho po klucích.

Honzové na 12.km (Sam Straka)

Honzové na 12.km – už jim prší (Sam Straka)

Na další lidi nečekáme a přesouváme se s Radkem k rozestavěné občerstvovačce. Je to z kopce, tak nám to stehna neulehčují. Jdu se informovat odkud přiběhnou maratonci a Radek jde zjistit, zda je hostelokavárna otevřená. Křikne na mě, že místo je, zatímco já se snažím dešifrovat francouzštinu, kterou že cestou to přiběhnou. Než to zjistím, Radek skočí do auta pro tvrdou měnu a jdeme dovnitř.

„Dvakrát kafe s mlékem a palačinky.“ „Palačinky nemáme.“ „Tak koláč.“ „Koláč nemáme.“ „Hmmm. Tak to ulehčíme. Co máte?“ „Kafe.“

Radkův iPhone se k místní wifi nepřipojí a tak jediné informace máme od Zuzky, která mě z Prahy zásobuje vývojem závodu. Měli by prý přiběhnout po 9. Což se nám nechce věřit a tak si užíváme kafe, tepla, sucha a jeden druhého.

Kavárna a čekání na kluky

Kavárna a čekání na kluky (R. Brunner)

Po deváté platíme a spěcháme k občerstvení. Právě probíhá Kilian a další tři závodníci. Je to fofr. Takový, že ani nezabočí ke stolům s jídlem. Emelie běží s Kilianem, další salomoňáci s dalšími běžci. Pak ale zůstávají na trati a pátý v pořadí, klučina z JAR nevidí občerstvení a tak jen pokrčí rameny a běží dál. Bylo to zvláštní sledovat. Velký fofr, ale také bezohlednost velkých týmů. Prostě náš závodník a kolem se nikdo nedívá. Pak přibíhají naši kluci. Pořád kolem 20. místa. Mrazák si občerstvení nevšímá a probíhá, gel si nebere, jen dostane napít od Radka. Honza se jen napije. Na další nečekáme. Radek usoudil, že Pavel byl mrtvej a než doběhne, tak bychom nestihli kluky v cíli.

V cíli si stoupáme před obrazovku a čučíme nahoru na poslední občerstvení. Kudy právě proběhl Kilian a za 20 minut má být v cíli. Mokneme a koukáme. Kilian si dává na čas. Déšť ten čas ještě natahuje. Na obrazovce ještě vidíme našeho Honzu H. Vypadá pořád stejně mrtvě. Posléze přibíhá s Bruno Brunodem ruku v ruce. Hm. Pak přibíhá hned druhý a třetí, čtvrtý. Na náměstí před kostelem je bordel a všichni vítají nejrychlejší závodníky. My se těšíme na naše.

Opouštíme cíl a vydáváme se ulicí dál, kde se přeci jen dá fandit aspoň pod střechou. Radek šteluje mobil, aby mohl blejsknout našeho prvního. Po chvíli na něj křiknu, že už běží. Křičím ulicí, Radek taky. Honza vypadá ve svém úboru opravdu nepatřičně o to víc chutná jeho 17. místo. Více být než se zdát. Heslo československých horolezců 70.let jak jej uvádí ve své velmi lidské knížce Báječná léta na laně Jirka Růžička. Honza, i když znalce neoblafne, to heslo naplňuje dokonale.

Chvíli ještě čekám na Mrazáka, ten nepřibíhá a tak jdu do cíle za Radkem, který se odběhl starat o Honzu. Přicházím a vidím kluky krčit se ve stanu Nizozemského týmu. Naštěstí znám jednoho z jejich běžců – Roberta, který s námi sem tam běhá u Madridu, tak jim ani moc nevadí, že tam přebýváme. Pořád leje, je zima a Honza se třese, je bledej a cintá na sebe čaj. Ptám se pořadatelů, kde je nějaké zázemí pro doběhnuvší. Závidím Holanďanům jejich krásné péřovky.

Honza Havlíček v cíli (R. Brunner)

Honza Havlíček v cíli (R. Brunner)

Odvedli jsme Honzu do stanu pro závodníky. Nepřestává se klepat a rozlívat čaj. „Toho předsebou jsem měl ještě vzít“, první slova, co z něj slyším. Pořadatelé si jej všimnou a dávají mu deku, pořadatelka se o něj stará a zahřívá jej třením. Nakonec přijíždí s vozíkem, že ho dovezou do lékařského stanu, kde je teplo. Honza není invalida, takže odchází sám. Radek mizí pro auto a já dávám dohromady ostatní doběhnuvší. Z tratě rozladěný Mrazák se láduje čajem, Pavla si odvádí táta do auta a tak čekáme jen na Radima. Přibíhá ve chvíli, kdy přijíždí Radek.

Vyzvedávám Honzu u mediků a jedeme domů. Přestává pršet. Anička čeká na holky. Na chatě vyhodíme kluky a jedeme s Radkem nakoupit něco k jídlu a nějaká pivka na oslavu. Všichni jíme, jdeme do horké sprchy – každý zvlášť a pak spát. Budí mě Radek, že jde klusat. Jestli nejdu s ním. Naštěstí mě dole lapí Mrazák s Honzou na cider. A tak zůstávám na chatě. Kecáme s klukama, dopíjíme zásoby. Konec akce jak má být. Postupně se k nám přidává procitající osazenstvo chaty.

Zasloužená odměna

Zasloužená odměna (Sam Straka)

Skymarathon měl asi nejbouřlivější atmosféru. Dává to smysl, neboť startovalo největší množství běžců. Organizace asi nebyla moc připravena na takové počasí, třeba stan v cíli, pokud zrovna doběhnete na krev jako Honza, nebyl úplně snadno k nalezení. Zůstal ve mě divný pocit z chování týmu Salomonu na občerstvení a trochu zklamání z připravené tratě. S takovými možnostmi, které jsou kolem Chamonix, mohli určitě uspořádat techničtější a náročnější trasu. O to víc mě zlomyslně těší, že náš Honza pěknou řádu Salomoňáků porazil. Marathon du Mont Blanc si asi nezaběhnu ani v nezměněné podobě. Bohužel, nezaujal.

Jak dopadli kluci a holky (41,31km, 2136m+):

  • Jan Havlíček, 17. místo, 3:42:38;
  • Jan Mrázek, 40. místo celkově (i s holkama), 3:56:16;
  • Pavel Brýdl, 42. místo celkově (i s holkama), 3:57:58;
  • Radim Berka, 78. místo celkově (i s holkama), 4:13:55;
  • Michaela Mertová, 27. místo mezi děvčaty, 4:58:29;
  • Denisa Krejčiříková, 29. místo mezi děvčaty, 5:02:15.

Odkaz na video (jsou tam kluci – Pavel, Honza i Honza):

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s