Mistrovství světa v Chamonix

mbmarathon-logo

27.6.2014 80km Marathon du Mont Blanc:87 km, D+ 6100m, čas 14:20, 49. místo (37. v kategorii)

V květnu pípla zpráva: „Gratuluji k repre.“ Takže se to nakonec podařilo a na konci června pojedu vyprášit kožich těm nejlepším do Chamonix.

Představa skoro 13 hodin cesty a 500 euro tam a zpátky ve mě probudila zvědavost podívat se na letenky do Genevy a na autobus do Chamonix. Představa se změnila na 4 hodiny od dveří ke dveřím za 180 eur tam a zpět. Tvrdé vyjednávání za dovolenou překlopí na mou stranu slíbené víkendy a přesčasy v práci, které si nebudu počítat. Může se jet.

Mistrovství světa se konalo v rámci závodů, které spadají pod Marathon du Montblanc a to v disciplínách vertikální kilometr, ultra a skymaraton. Během jednoho víkendu se odběhne ještě dalších pár závodů od dětských až po půlmaraton. Údolí plné běžců a tak z Genevy jedu transitem plným závodníků.

chata Tupilak (Sam Straka)

chata Tupilak (Sam Straka)

Na chatu jsem přijel jako první a byla mi představena její pravidla a pokoje. Základní pravidla na chatě Tupilak, kam jezdí přespávat i Kilian, jsou: přezouvat se a nic nepodpálit. Rozdělení pokojů jsem chtěl nechat na Samovi, jako na nejvyšším, proto jsem jen hodil tašku na zem a šel do krámu. Při jeho opouštění jsem potkal Sama, Anku a Míšu Mertovou. To, zatím usměvavé malé děvčátko, mi bylo představeno jako Leila. Počkal jsem až nakoupí a dovedl je na chatu.

Rada starších – já a Sam – rozhodla o pokojích. A já, jako první obyvatel ultrapokoje, o postelích. KiliJanek a Palonc spolu spali na manželském loži již na kanárech, tak si to jistě rádi zopakují. Pepr (Petr Míl) a Radek (Brunner) si zase rádi připomenou, jaké to je spát na palandě. Po vybalení jsme probrali, kdo ze špičky sype a proč my ne, prošli se ke krásné soše obřího Ježíška a čekali na ostatní.

Postupně doráží pražské auto bez Ivy Milesové – Radek s Honzou Havlíčkem, Mrazákem (Honza Mrázek), severské auto – Pavel Brýdl s taťkou, Radim Berka a Kristýna, až notně později dorazí východ – Pepr, KiliJanek, Klára (Rampírová), jedno z dvojčat Krejčiříků a Palonc. Poslední auto přijíždí dlouho po půlnoci, ale tam již závodník žádný není. Pokud tedy to první dvojče co přijelo bylo skutečně Denisa.

Český team skyrunningu (Sam Straka)

Český team skyrunningu (Sam Straka)

Pepr pozdním příjezdem vyhrál horní lůžko na palandě, kluci proti manželskému loži nemají námitek a tak začal první společenský večer. Sem tam jsme s Radkem nadhodili palčivou otázku ohledně hůlek. KiliJanek, Palonc i Pepr vypadají rozhodnutě. Sam nám jako správný vůdce věří a milým slovem radí: „Kluci, při vší úctě, nikdo nejste Kilian, tak nedělejte blbosti a hůlky si vemte.“ No, ještě uvidíme. Na studium mapy bude dost času ve čtvrtek a tak jdeme brzy spát. Před spaním nás Palonc informuje, že ho nesmíme vzbudit před 5:45, aby mohl spát svých 5,5 hodiny a že si musí nastavit budík, jinak nevstane. Informaci jsem nevěnoval pozornost až do 5:45, kdy mu budík zazvonil. Pak ještě v pravidelných intervalech dokud jej Pepr slušně nepožádal o vypnutí.

Čtvrtek jsme si představovali jako proflákaný v chatě, posteli a při kecání, popřípadě focením družstva. Jako páni jsme se jeli rozklusat s maratonci dolů do údolí, protože přeci po kopcích běhat nebudeme. Po návratu jsme změnili plány. Volal Sam, že se musíme registrovat každý sám a předložit povinnou výbavu. Po skvělém obědě – Pepr připravil oves – jsme naskočili opět do auta a míříme do Chamonix. Najít stan, jít k přepážce s ultra, kde bylo prázdno, tři vysmáté dobrovolnice. To vypadá na lehkou záležitost. Nesměl by však jít první Radek. Ten je svým šarmem nepřesvědčil a tak jsme museli jít do jediné fronty ve stanu – ta byla pro účastníky MS. Byla tam jen jedna slečna, na pokraji zhroucení a k ní chodili všichni od vertikálního km po ultra. Neutíkalo to. První zátěžová zkouška.

Uklidňovali jsme se, že to je místo aklimatizace, protože ve stanu je kyslíku asi jako v 5000m n.m. Kolem prochází Anna Frost, zastavuje se u Radka a prosí ho, jestli na ní počká, že by chtěla společnou fotku. Radek je grand a souhlasí. Po chvíli se Anna objevuje znovu a tak má fotku s naším chlapcem ze silnince. Denisa si dělá fotku také, je však z nedostatku vzduchu zmatená a fotí se s Annou místo s Radkem.

Hroutíme se na zem, čekáme a pomalu umíráme. Nejvíc zdržují samozřejmě ti, co běží tisíc disciplín, jako třeba náš Honza Havlíček. Nakonec však frontu udoláme a mizíme na chatu. Z povinné výbavy toho moc nezůstalo – zmizelo obinadlo, kalhoty a hrníček.

Odpoledne rychle spát, alespoň pár hodin. Pak už začíná ta správná předstartovní horečka. „Vole, Radku bereš ty hole?“ „Nevim.“ „Co za jídlo?“ „Co bude na občerstvení k jídlu?“ „Cože, ty si kreslíš mapku? K čemu? Dáš mi jí?“ „Tak co s těma hůlkama?“ „Jaké má být počasí?“ „Ty vole, zhebneme.“ „V kolik vstáváme? Ve 2?“ „Ty vole.“

Debata nad mapou (Sam Straka)

Debata nad mapou (Sam Straka)

Dvojčata začínají mít plné ruce práce. Oblepují tu stehno, tu achilovku, tu tříslo. Pepr se zavírá v pokoji s dvojčaty a poté se divně usmívá. Myslím, že nikde tejpku neměl. Přidávám svoji teorii, že masáže, tejpy a celé fyzio je jen čarodějnictví a kluci na to chodí, jen aby na ně sahaly mladé holky.

Pepr mě seznamuje se svojí výživou, má to pěkně propracované. Líbí se mi dát si k snídaní dva pořádné poháry tuhého namixovaného nápoje. Radek mě upozorňuje, že má snídaně před závodem něco neobsahuje – nevím jestli tuky nebo cukry. Trochu se stydím a přemýšlím, že si možná o té výživě něco přečtu. Doufám, že neobsahuje tuky, protože těch mám dostatek.

Večeříme už s připravenými věcmi. Poslední telefonát domů, co kdyby. A jde se na kutě. Na pokoj jsem přišel poslední a jako odměnu si mohu vychutnat duet Palonc a Pepr. Nedaří se mi usnout. Ve 23:30 beru spacák a jdu do společenské místnosti spát na zem.

Ve 2 mě nachází Radek a jásá, že mě našel. Je to kamarád. V následující hodině si příliš nevybajuji, co se dělo. Předpokládám, že jsme snídali, oblékli se a vyrazili, to vše za hysterického řevu Leili. Jeden chápe Anku, že chce radši celý den trpět v horách a nechápe, co lidi nutí pořizovat si tato stvoření.

Venku bylo krásně teplo už ve 3 ráno, jasná obloha byla předzvěstí hezkého dne. Hůlky nakonec bereme všichni, včetně KiliJanka. Pepr mi dává magnesium, že prý je v pohodě a má ho dost. Být hodinu před startem na startu mi připadá nepřirozeně dlouho a nevím, co dělat s takovým množstvím času. Střídáme se na dvou záchodech. Podstrčená čokoláda, co jsem dal Radkovi, bohužel nefunguje, nemá žádné potíže. Teda možná opačné, než jsem pro něj plánoval. Já kamarád nejsem. Máme pro sebe koridor, jakože elita. Super, může mě po startu předběhnout spousta lidí. Sam nám dává poslední instrukce, že kdo si z trati bude něco pamatovat, nesmí na chatu. Je radost mít nad sebou citlivého vůdce, který nejdřív vidí člověka a pak až body.

Mapa závodu

Mapa závodu

Start a před námi prvních 7km a 1500 nahoru. Ve čtvrtek jsem do každého hučel, jak bude prima mít už po 10% trati v nohách 25% z celkového stoupání. Teď mi to tak prima nepřijde. Jde přede mě KiliJanek, Radek i Pepr. V tu chvíli jsem myslel, že i Palonc. To to začíná. Drápeme se nahoru, noční závody mě nebaví – nejsou žádné výhledy. To by nás rovnou mohli zavřít ve tmě do posilky a nechat šlapat po schodech. Držím se ve skupince, kde je i marketingově propagovaný Nepálec (Šerpa).

Východ slunce a masiv Mt. Blancu (Sam Straka)

Východ slunce a masiv Mt. Blancu (Sam Straka)

Na první kopec (Brevent) vybíhám už v těsném závěsu za Peprem za 1:35, krásná procházka 6km za hodinu. Z kopce ho docvaknu a předbíhám. Neběží se mi pěkně, něco je špatně, bolí mě břicho a nemám energii. Jen co se trať trochu zvlní, Pepr mi utíká. Já však dělám, že se kochám krajinou. Vychází sluníčko a první paprsky se opírají do Mt. Blancu. Proto startujeme ve 4 ráno. Všechny cíle z mých horolezeckých snů mám jako na dlani, celý masiv oranžově září, nejeden závodník zakopává.

Zapomenu na potíže s tělem, čůrám a dívám se. Pak si však vzpomenu na Samova slova o kochání se, zastydím se a běžím za Peprem. Při prvním seběhu předbíhám kluka co vypadá na 14. Je to Xavier Thevenard – vítěž UTMB 2013. Jak já mu závidím. Zabalil to a jde na snídani, dá si pivko a bude mu hej. Gravitace z kopce běžce netrápí a tak je mi také hej. Možná to nakonec přeci jen půjde. Asi mi chvíli trvá, než se žaludek přepne na rychlejší tempo a dovolí mi do něj rvát páté přes deváté.

Mám Pepra a stařík nevypadá dobře. „Čus, co je?“ „Mám brutální křeče.“ „Na, tady máš to magnesko…“ Jsem na koni, tak mi přestává fungovat mozek a dopouštím se dobrodinní na soupeři. V tu chvíli jsem si myslel něco jako: „Cha, tebe zfouknu jako svíčku, kdy se mi zachce.“ Probíhám kolem Sama, dělá mi fotky, tak se tvářím vesele, je mi vesele, na potíže jsem zapomněl. Je tam i Kristýna a prý i Kilian. Sam mi sděluje, že Radek je těsně před námi.

Ještě mi je do zpěvu (Sam Straka)

Ještě mi je do zpěvu (Sam Straka)

Na občerstvení na cca 27.km (těžko představitelné tempo 3:35) přibíhám, když ho Radek opouští. A když se chystám odběhnout, přibíhá Pepr. Shání se po soli, pomáhám mu (něco je se mnou špatně). Ale brzy se vrací starý dobrý Sobeček Jeník a tak mu podávám slané krekry se slovy: „Olizuj.“ Další občerstvení je až za dlouhých 13km a tak tankujeme a doplňujeme všechno.

Kilian po ránu (Sam Straka)

Kilian po ránu (Sam Straka)

Mám nos nahoře, běží se mi krásně. Dotahuji Radka. Jooo chlapečku ze silnice, tebe si v tomto výstupu namažu na chleba. Čeká nás výstup do 2600m – tedy 1300m nahoru během 7km. Zase. Peru to kolem potoka, vidím Radka. Cítím krev. Cítím, že se rozbíhám. Je to skvělé. Míjím chlapíka v rybářském, jedu dál. Cesta se zvedá a já nasazuji tempo, co mám vydržet další 2 hodiny. Po 15 minutách proti mě běží slečna s číslem, že už dlouho neviděla fáborek. „Shit, mierda, merde.“ Ne ne ne ne. To není pravda.

Otáčíme to a makáme dolů co to dá. Po cestě sbíráme Uxue Fraile z Baskicka, má nejoblíbenější závodnice na okruhu. Nebere si servítky a já se učím další sprostá slovíčka ve španělštině. Běžíme dolů až k rybáři. Ten stál tak šikovně, že nebyla vidět odbočka, fáborek, řeka a ani most přes ni.

Na závodech, stejně jako v životě, je silná psychika moji velkou zbraní a očekávání okolí mě rozhodně nedokážou svázat. Poté, co Ian Corless zveřejnil listinu favoritů a Ones to watch, jsem se poblinkal jen trochu. Makám s Uxue a propadám se na úplné dno zoufalství. Co teď? Makat jako trotl a vyšťavit se před půlkou? Vrátit se ke svému tempu a zůstat o těch 30 míst vzadu? Navíc ten kopec vůbec neutíká…

Krajina je ale krásná. Jsme v bočním údolí od vesnice Vallorcine. Nikde žádná chata, silnice nic. Kousek Kavkazu uprostřed Evropy – ve skutečnosti jsme nakoukli na chvíli do Švýcarska. Snové, kdybych ale nebyl idiot a nezabloudil. Pořád se k tomu vracím, patlám se v tom a chce se mi skončit. Jednou jsem dostal šanci a já ji zbabral.

Předbíhá mě paní s kočárkem a pak i Stephen Hawking. Úplně se vleču. Výhledy jsou krásné, ale pro takového budižkničemu jich je škoda. Už stoupáme po sněhu a sedlo je kousek. Kdy už to skončí… V sedle jsem před desátou ráno a na 82. pozici. Skoro 30 míst uplavalo potokem. Jak to, že to Uxue nezpomalilo. Ta mi dávno zmizela. Možná bych to měl znovu zkusit. Je to z kopce, po sněhu, po skalách. Uvidíme, kolik se mi jich zpátky do Vallorcine podaří předběhnout. O kluky se nestarám, ti jistě bodují daleko vepředu.

Seběh je hravý, rychlý, technický. V nádherných kulisách míříme k přehradě. Beru jednoho závodníka za druhým. Po sněhových polích běžím, dokud nohy stíhají, pak i chvíli letím a zbytek dojedu po břiše či zadku. Hned vyndat hlavu ze sněhu a pelášit dolů. Sbíhám se s jedním Japoncem, co vypadá na 15 a mizíme ostatním závodníkům. To byl krásný úsek v divoké přírodě.

U přehrady jsou všichni vysušení a hromadně doplňují tekutiny i když Vallorcine je jen 6km daleko a mělo by to být jen po úbočí a poté z kopce. Diváci povzbuzují, slyším: „Pojď Honzo.“ Tak hledám někoho známého, ale to jen 3 Češi na výletě povzbuzují krajánka. Vzchopí mě zprávou, že Radek je 3 minuty daleko.

Chmury jsou psychopaticky zapomenuty, jdu po něm. Vyběhnu zpoza rohu a vidím ten úsek po úbočí a na něm Radek. Hahá, chlapečku ze silnice, přeci jen si tě dneska namažu na chleba. Rozbíhám se krásných 200m metrů, než stojím pod žebříkem. Hůlka v každé ruce a mozek šrotuje tuto zapeklitou situaci. Překážky překonávám snadno, zvlášť ve své manické fázi. Po žebříku nandavám hůlky a běžím, dalších možná 300m. Kramle, řetězy, žebříky. Výhled na Mt. Blanc a celé údolí Vallorcine. Nebudu vám lhát, moc rychle se nepostupovalo. Radek mi zmizel z dohledu. Samuraj fotil. Byl to boj. Trasa ignorovala několik odboček jemným klesáním do Vallorcine a vedla skoro vodorovně přímo nad vesnici. To abychom si mohli seběhnout 1000m přímo dolů.

Se samurajem sbíháme dolů a při kličkování vesnicí mu utíkám. Dobíhám na občersvení a tam mě s plnými ústy vítá Radek: „Čus, ty vole to je dobrej vejlet. Kde je Palonc?“ Svěřuji se mu se svým blouděním. Mám radost, že ho vidím. Myslím si, že ho rozsekám a takový skalp se počítá. Jím docela dlouho, koukáme na profil a oba si myslíme, že na dalším kopci (ano, dalších 1000m na 6km) bude voda. Tak to s pitím nepřeháníme a mizíme. Ještě nás zastavují přihlížející Češi a ptají se jak jsem na tom. Spustím svojí litanii o kufru… „Pojď ty demotivovanej!“ končí mou sebelítost Radek a vyrážíme do kopce.

Jsem plný optimismu a držíme docela dobré tempo procházky líného nedělního odpoledne v parném létě. „Nečekej na mě, jdi. Já jsem koženej. Musím se smát. Budu rád, když to dám pod 14.“, povídá Radek. Tak jo. Jdu. Používám zapomenuté svaly na ramenou a zádech a drápu se lesem na Aigullette des Posettes. Dřu jako Northug. V těžkém terénu mizím Radkovi z Babic z dohledu, nabíjím se optimismem a těším se na skalp.

Výhledy na nic, vedro, ale pořád lepší než být v kanclu. Výstup se bohužel dostává na šotolinovou cestu a po ní se prý běhá. Otočím se, Radek nikde. Otočím se za 10 minut a Radek mě doklusává. Tak to musím teda taky. Předbíháme se a pomalu se suneme až do technického terénu a na kopec. Tam je Radek vyschlej a žebrá po pořadateli vodu. Chci mu nabídnout svoji, ale Mirek Dušín je pro dnešek už unaven a tak jen zahuhlám: „Já mám trochu.“. Radek neposlouchá a jde za pořadatelem. Já se vrhám dolů z hřebene do vesnice, kde má být oficiální pití.

Výhled z úpatí seběhu (Sam Straka)

Výhled z úpatí seběhu (Sam Straka)

Seběh z kopce byl těžký, okořeněný schody z klád. Ale s nádherným výhledem do údolí s Chamonix a se všemi legendárními kopci nad ním. Konec byl však zase lesem s čerstvě posekanou trávou kolem chodníku. Ideální pro alergiky. Předbíhám postaršího pána a hned tuším, kdo to je – Bruno Brunod (první mistr světa ve skyrunningu a ten týpek, co před 20 lety vyběhl na Matterhorn a zpátky za 3 hodiny a 14 minut). Chvilku se bavíme směsicí italštiny a španělštiny. Mám z toho radost. To je chlapík.

Přibíhám osamocen do vesnice Le Tour, kde je již opravdu vedro. Na jejím konci je místo občerstvení kontrola povinného vybavení. Kluci mě pobaví dotazem, kde že mám 1l vody. Dál je to kousek do Argentiere, kde je občerstvení s jídlem. Po cestě předbíhám mladě vypadající Ruby Muir. Ona je snad jen v podprsence. Potom, co jí předběhnu, nenápadně natáčím horní polovinu těla jejím směrem a kontroluji, zda jsem viděl správně. Viděl, konstatuji, když se sbírám ze země. Po cestě přibíhám do vesnice, kde na louce sedí partička diváků a družně se baví. Závidím jim. Pak v nich poznávám Sama, Kristýnu a celou skupinu Krejčiříkových. A nefandí mi!!! Houknu na ně, zastavím u Sama, ať me stihne vyfotit a ptám se, kdo je přede mnou. Palonc naštěstí ne, takže když mě sebere Radek, nebudu poslední.

Už mi do zpěvu není (Sam Straka)

Už mi do zpěvu není (Sam Straka)

Z Argentiere následuje 6km běhu až na začátek posledního kopce, z předměstí Chamonix, Le Bois. Tam se Radek rozhodne konečně si zaběhat a mizí mi. Musím uznat, že tentokrát si namazal on mě. A to pořádně. Poslední občerstvení s jídlem a na poslední kopec. Na ten jsem se těšil nejvíc. Stoupá se na Le Montenvers, nad ledovcem Mer de Glace. S výhledem na Les Drus, zkamenělý plamen, mokrý sen všech mladých horolezců. Smutně koukám, tam se taky už asi nepodívám. Do kopce mi to chvíli jde, ale těsně před koncem už není síla. Zastavuji, sedám, jím hnusnou isostar tyčku. Přemýšlím, že se té stravě budu muset přeci jen více věnovat. Nějak mi pořád dochází i když nohy slabé nejsou. Chytám se procházejícího Brita a spolu nějak vyjdeme až k lanovce.

Chlapeček ze silnice si u Sama vyskakoval notně veseleji (Sam Straka)

Chlapeček ze silnice si u Sama vyskakoval notně veseleji (Sam Straka)

Tam za to vezme a mizí mi. Já se kochám Les Drus v mlze a hladem. Baštím tu nekonečnou a nekonečně hnusnou tyčinku a dobíhám na občerstvení. Předbíhá mě dívka z Číny a plynulou kantonštinou s Pekingským přízvukem: „Gr hrp chrrr.“ „Hoks.“, jsme se ujistili, že běžíme dobře.

Následuje traverz s nastoupanými 200m na Plan de l´Aiguille odkud se již má seběhnout do Chamonix. Předbíhám svého samuraje, který pije z louže. Už není čas na hrdinství, každý se snaží nějak dostat do cíle. Já jsem se například rozhodl vyzkoušet Radkovu fintu močení za běhu. Vyndavám zařízení, snažím se ze všech sil se nepočůrat, ale tlak bohužel není takový, na jaký jsem zvyklý a na zemi končí jen minimum.

Poslední občerstvení, polevka na jeden nádech a dolů. 7km dolů a 1100m k tomu – skoro jako všechny kopce tady. Pustil jsem si na hodinkách výškoměr a těším se jak to bude rychle utíkat. Bohužel, seběh je nekonečný. Chamonix je totiž opravdu kousek a tak těch 7km naběháme po serpentýnách dolů. Vůbec ale neklesám a to už se moc těším na pivo. Byla tam asi nějaká časová smyčka, protože nekonečný se zdál všem.

Těsně po doběhu (Sam Straka)

Těsně po doběhu (Sam Straka)

Těsně před výběhem z lesa beru Poláka, na kolejích před centrem čeká na přejezdu francouzský pár, který beru ještě se spuštěnými závorami a pak to mezi lidmi valím do cíle. Před půl sedmou dobíhám. V cíli se se mnou baví Čech ve službách Nizozemského týmu. Má krásnou týmovou péřovku. Přichází Mráz, třese rukou. Vidím, že vedle startují kluci vertikální kilometr. Procházím koridorem, dostávám triko, pohár a zdravím sedícího Radka. Dopil pivo, tak nám u obsluhy natočím dvě a ťukáme si na přežití.

S pivem v cíli (Sam Straka)

S pivem v cíli (Sam Straka)

Chlapečka ze silnice jsem si na chleba nenamazal. Ani šedivého staříka od Beskyd. Jsou to borci. Bylo by fajn nezabloudit, trochu víc se zamyslet obecně nad stravováním v průběhu závodu a mohlo by to být lepší.

Popíjíme pivko, kecáme s Mrázem, koukáme na startující vertikal, myslíme si svoje o Emelie, která také vybíhá. Radek čeká déle a začíná se klepat. Voláme Peprovi a jdeme k autu. Po cestě potkáváme skupinu mladých dobrovolníků. Byť na pokraji sil, nemůže mi uniknout basička piv, co si jedna slečna nese. Ze slušnosti se ptám, zda jsou to pivka pro doběhnuvší. Dostáváme další pivo a budíme Pepra v autě. Potom hledáme jídelnu, kde se cpeme těstovinami, pivem, sýrem, těstovinami. Najít jídelnu byl úkol možná těžší než dokončit závod.

Kecáme. Mráz to komentuje, že působíme trochu dementním dojmem. Přichází kluci z vertikalu, tak je příjemně. Čekáme do 21, kdy je předpokládaný příběh Palonce. Připíjíme na Havlíčkovo 21. místo. Začínám se klepat já. Máme dost. Že má dost i Palonc poznáme podle toho, že si nepamatuje cestu k autu. Nakonec to zvládne a můžeme domů, kde KiliJanek už dvě hodiny čeká.

Profil závodu

Profil závodu

Závod se nám, myslím, všem líbil. Až asi na Radka, který prohlásil, že to s běháním nemá nic společného. A na Palonce, který si prošlápl koleno. Druhou věcí je organizace. Od registrace, přes značení trati až po občerstvení na trati mohlo být všechno lepší. A to si nemyslím, že mám přehnané požadavky.

Pohled na závod očima Chlapečka ze silnice zde.

Záznam trasy z Garmina: http://connect.garmin.com/activity/532638797

Video z Ultra:

V následující tabulce najdete naše výkony pěkně vedle sebe. Podle mezičasů a průměrných rychlostí je vidět, že to zase takové peklo není.

Jan Zemaník (22.) Petr Míl (44.) Radek Brunner (50.) Jan Bartas (59.) Pavel Paloncý (126.)
Čas Rychlost úseku (km/h) Čas Rychlost úseku (km/h) Čas Rychlost úseku (km/h) Čas Rychlost úseku (km/h) Čas Rychlost úseku (km/h)
Brévent (10,4km) 1:29 6,41 01:33 6,11 1:32 6,20 1:34 6,04 1:39 5,71
Flegere (15,6km) 2:12 10,76 02:18 10,51 2:17 10,44 2:18 10,71
Buet (24,5km) 3:18 8,69 03:31 7,74 3:29 7,85 3:33 7,61 3:46 8,19
Col des Corbeaux (33,7km) 5:06 5,00 05:37 4,4 5:39 4,21 5:54 3,85 6:56 2,87
Col du Passet (38,2km) 5:43 7,75 06:18 6,93 6:24 6,41 6:33 7,19 7:34 7,46
Vallorcine 46,5km) 6:54 7,15 07:37 6,4 7:53 5,72 7:53 6,39 9:10 5,33
Posettes (52,6km) 7:45 5,60 08:32 5,19 8:49 5,10 8:49 5,09 10:20 4,05
Argentiere (60,47km) 8:58 7,33 09:47 7,16 10:09 6,69 10:09 6,70
Bois (67,9km) 9:38 10,58 10:31 9,49 10:51 9,92 10:55 9,11 12:59 5,98
Montenvers (73,4km) 10:47 4,65 11:47 4,25 12:00 4,72 12:22 3,72 14:39 3,26
Plan de l´Aiguille (77,6km) 11:40 5,54 12:44 5,14 12:57 5,11 13:29 4,40 15:56 3,80
Chamonix (83,4km) 12:26

8,76

13:35

7,97

13:54

7,14

14:20

7,88

16:55

6,78

5 thoughts on “Mistrovství světa v Chamonix

  1. Honzo, jsi pochopitelne borec, ovsem napsane je to skvele… nejen, ze vim, jak to slo/bezelo, ale moc jsem se pobavil..
    DIKY! 12:)

    • Ahoj, děkuji… Emelie jen vyběhla, asi pro diváky. Měla na sobě mikinu a na zádech batoh. Tak buď běžela nahoru fandit Kilianovi, nebo se jen proběhnout směrem z Chamonix ven. Ve výsledcích není, ale opravdu startovala a dokonce si připínala číslo. :)

  2. Pingback: - 2014 / + 2015 | jan bartas

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s